Roškotův dům v Čechově ulici 29; čp. 587/XIX

Měl jsem štěstí, že jsem se narodil a až do svých 27 let bydlel v pozoruhodném domě. Když jsem byl malý, tak jsem to ovšem netušil – stavba působila podobně, jako jiné pražské činžáky, navíc měla zčernalou omítku a vůbec byla dost omšelá. Ale velkorysost tam byla patrná na každém kroku. Bydleli jsme v podkroví v malinkém bytě, vybudovaném rozšířením ateliéru a půdy, byla tam krásná velká terasa porostlá psím vínem, odkud byla vidět skoro celá Praha. V přilehlé domovní prádelně jsme stavěli s tátou model železnice, později jsme tam hrávali pingpong nebo stříleli ze vzduchovky. Tátův sochařský ateliér byl v malém skleníku na dvoře. Bylo to drsné pracovní prostředí, ale on tam dělal krásné sochy ze všech možných materiálů a mně tam postavil malou chemickou laboratoř. V domě bydleli zajímaví lidé a dole byla mateřská školka, kam jsem jako malý sám sbíhal a čekal, až mne táta odpoledne vyzvedne (a později tam chodily naše děti). Nebo mi jen otevřeli dvířka na konci školního skleníku a pustili do toho menšího, kde měl táta atelier. Na dům mám tedy hezké vzpomínky, jen mi pak vadilo, když jsem viděl, jak dům postupně chátrá…

A teď k historii domu. V roce 1923 vypsal známý pražský stavitel František Strnad (spolupracoval ve 20. letech s řadou prominentních českých architektů, např. Janákem, Gočárem, Novotným nebo Krejcarem) soutěž na projekt vlastního domu na volné parcele v bubenečské Čechově ulici. Z pozůstalosti arch. Aloise Dryáka (AA NTM) plyne, že se tento projektant soutěže rovněž zúčastnil. Vybrán byl však návrh jiného významného architekta Kamila Roškota*. Strnada zřejmě zaujal raně konstruktivistický projekt, tedy bez tehdy módního dekoru ve stylu tzv. obloučkového dekorativismu. Roškotův návrh byl lapidární, průčelí bylo z umělého kamene šedomodrého odstínu). Pro dobu typický byl i motiv neomítaného průčelí patra nad kordonovou římsou. Asymetricky byl umístěn prostorný průjezd. Před domem byl nízký plot předzahrádky a původně prý i pergola, která byla na příkaz Stavebního úřadu krátce po dokončení odstraněna.

Oproti původnímu stavu po dokončení domu v roce 1924 dnes chybí oplocení předzahrádky a původní ztrojené okno ve zvýšeném přízemí; to bylo ve 30. letech nahrazeno jedním velkým oknem v kovovém rámu (úpravy arch. Machoně – viz dále). Jinak je prakticky zachován původní stav.

Ve stejné době projektoval Roškot obdobně řešenou vilu v Chorvatské ulici, rodinný domek v Uranové ulici na Zbraslavi a – spolu s Jaromírem Krejcarem – dům v ulici Domažlické na Žižkově.

Dům v Čechově ulici má roškotovsky velkoryse řešený vstup – na konci širokého průjezdu je zaústěno monumentální schodiště do zvýšeného přízemí. Zde je v nice situována plastika Zedníka – významné dílo sochaře Otto Gutfreunda z období tzv. civilismu.

Velmi kvalitní jsou i další původní detaily: Dubová vrata, dubová dlažba průjezdu, omítka průjezdu z umělého kamene, zábradlí schodiště s kovovým motivem ve stylu holandského neoplasticismu, schodišťové lampy, údajně dle návrhu Josefa Gočára, vynikajícího českého architekta, který v domě bydlel (později měl v podkroví atelier jeho syn arch. Jiří Gočár).

Podle sdělení pamětníků, zejm. Roškotova přítele prof. Stanislava Šnajdra, s nímž autor tohoto textu hovořil, byl schodišťový prostor domu také kvalitně vymalován podle návrhu dalšího významného umělce té doby prof. Františka Kysely (ten byl možná i autorem dekorace vinného sklípku z mladší doby).

Sám majitel František Strnad však v domě bydlel jen krátce – v polovině 20. Let se přestěhoval do rodinného domu, který mu v Bubenči navrhl Gočár.

Dům v Čechově ulici získali později manželé Barthovi, kteří byli velmi zámožní a roku 1936 nechali objekt nákladně rekonstruovat. Projekt vypracoval další významný architekt Ladislav Machoň. Ten prorazil do ulice velké okno, nově upravil interiéry bytu v přízemí a patře a propojil je vnitřním dřevěným schodištěm, a pravděpodobně přistavěl dvorní kolmé křídlo s rozlehlou obytnou halou, přisvětlenou oknem s vitráží výtvarníka Josefa Bílka, a horní sluneční terasou. Na dvorní křídlo navazuje zimní zahrada jako velký skleník s bazénkem a plastikou ptáka (snad dílo Vincence Vinglera?). Dále byl ve dvoře postaven nízký objekt garáží a zásobní skleník, propojený chodbou se zimní zahradou. Při průjezdu byl ještě umístěn dvorní domek na popelnice, do něhož byla svedena mohutná roura na odpadky z kuchyně.

V interiéru mezonetového Barthova bytu se nachází celá řada původních detailů – dřevěné táflování stěn, dveře, krb, zábradlí, část zařízení kuchyně ad. V domě se dále dochovala původní světlešedá mozaiková dlažba podest a mezipodest (z části poškozená), zábradlí a schodišťové stupně včetně mosazných držáků na tyče, kotvící běhoun, jedna lampa v průjezdu, dále původní okna schodiště i v bytech, většina dveřních křídel včetně kování. Nezachovala se původní mahagonová kabina výtahu ani výtahové dveře. Původní strojovna výtahu v suterénu byla v 70. letech zrušena a nová pak postavena na ploché části střechy domu.

Připomínám ještě, že v domě bydlely další významné osobnosti, mj. senátor Zika z Opavy se svou rodinou, známý varhaník a profesor AVU Jiří Reinberger (od roku 1967), hraběnka Ledenová, zmiňovaní Gočárovi… Údajně sem – do sklepního klenutého sklípku s vinárnou, vymalovaném Kyselou, na večírky docházel Jan Masaryk. Prof. Reinbergera zase v 70. a 80. letech v jeho bytě navštěvovala řada renomovaných hudebníků – např. Svjatoslav Richtěr, a dalších osobností, jako byly Anna a Herberta Masarykovy. Za mou matkou – portrétní sochařkou sem zase docházeli dirigent Robert Brock, básník Vilém Závada nebo herec Zdeněk Štěpánek, které v podkrovním ateliéru modelovala.

Dům se po roce 1989 vrátil Barthově rodině (ta žije v Brazílii), dnes je jejím majitelem dr. Duda. Dům byl dlouho zchátralý a prázdný, nyní je z části opravený (naštěstí s respektem k původním detailům) a sídlí v něm mezinárodní mateřská škola, což není špatné využtí.

Dům byl poprvé publikován v avantgardním Staviteli, roč. VI, 1925, s. 125. O mimořádném významu Roškotova domu v Čechově ulici v kontextu české meziválečné architektury svědčí fakt, že jej najdeme ve všech významných průvodcích po pražské moderní architektuře: je uveden v práci V. Šlapety Praha 1900-1978 (vyd. NTM Praha 1978, str. 21), v průvodci Zlatého řezu Praha XX. století (též německá a anglická verze; str. 67), i v mém průvodci 10 století architektury – Architektura XX. století (SPH, Praha 2001; str. 85; též angl. verze) a Praha moderní II (Paseka, Praha 2013; s. 223) a též v prestižním průvodci I. Margolia Prague – Guide of XX. Century Architecture (vyd. Könemann 1996, str. 257; několik jazykových mutací).

*Kamil Roškot (1886-1945)

Vynikající český architekt, známý především jako autor hrobky českých králů v kryptě katedrály sv. Víta na Pražském hradě, divadla v Ústí nad Orlicí a československých pavilonů na světových výstavách v Chicagu (1933) a v New Yorku (1939). Studoval stavitelství na německé a české technice, malířství a architekturu na AVU (prof. Kotěra). Narozen ve Vlašimi 1886, zemřel v Paříži 1945.

Jeho rané pražské stavby (1923-25) patří k prvním příkladům architektonického purismu a konstruktivismu. Patří k nim činžovní dům na Žižkově (s J. Krejcarem), vila v Chorvatské ulici na Vinohradech, dům stavitele F. Strnada v Čechově ulici v Bubenči. Dále projektoval (mimo výše uvedené) tři činžovní domy v Evropské ulici v Dejvicích, rodinný dům v ulici Vlašské na Malé Straně, dům ředitele a správce v areálu ruzyňského letiště a úřední budovu (poději ministerstvo vnitra) v Holešovicích. Mimo Prahu pak rodinný domek na Zbraslavi, tělocvičnu ve Vlašimi, pavilon hl. města Prahy na brněnském výstavišti (později zbořen) a čs. pavilony na veletrhu v Miláně 1928 a světové výstavě v New Yorku 1939 a také několik vodních děl (Brandýs, Pastviny). Z nerealizovaných návrhů jsou nejznámější soutěžní projekt na Kolumbův maják v Santo Domingu, divadlo v Teheránu, novou galerii na Kampě, budovu pojišťovny Adrie na Jungmannově náměstí nebo kostela ve Zlíně a projekt letiště v Ruzyni.

Roškot byl rovněž vynikajícím malířem a scénografem (spolupracoval s Národním divadlem). Byl členem SVU Mánes.

Posmrtně mu byla v Praze uspořádána výstava, další pak připravil Vladimír Šlapeta v Praze v roce 1978 (reprízy v Olomouci, Vídni, Helsinkách ad.). Roškotova pozůstalost je uložena ve sbírkách Národního technického muzea v Praze.

Literatura: Kamil Roškot. Katalog posmrtné výstavy v Uměleckoprůmyslovém muzeu, 1946 Kamil Roškot 1886-1945. Architektonické dílo. Katalog výstavy, texty F. M. Černý, V. Šlapeta, NTM Praha 1978